
Japonský špic představuje veselého, hravého a přátelského společníka, který se vyznačuje téměř absencí štěkotu. Jeho inteligence, učenlivost a citlivost ho činí skvělým parťákem pro každou rodinu. S lehkostí přijímá povely, ale vyžaduje pravidelnou mentální stimulaci a zábavu. Jeho temperamentní povaha a občasná tvrdohlavost dodávají osobitý nádech jeho charakteru.
Zcela závislý na své rodině, nese odloučení jen těžko. S dětmi vychází výborně a rád se účastní jejich hrátek. Vztahy s jinými psy vyžadují citlivý přístup kvůli jeho žárlivosti a citlivosti. Většinou nemá problém s ostatními domácími zvířaty, pokud byl s nimi seznámen v mládí.
Rezervovaný, avšak ne agresivní, projevuje stále své původní hlídací instinkty, i když zřídka štěká. Přestože má hustou srst, což mu dovoluje pobývat venku, jeho štěstí spočívá ve společnosti rodiny, a proto není vhodný pro trvalý pobyt venku. Jeho nádherná, dlouhá bílá srst vyžaduje opatrnou péči, a protože líná dvakrát ročně, je vhodné ji v té době jemně vyčesávat. Zvláštní péči vyžaduje i při koupání, aby si srst udržela svou kvalitu.
Vedení tohoto plemene vyžaduje pevnou ruku a konzistentní pravidla, ale cvičí se snadno a rychle. Odměňování za dobré chování je mnohem efektivnější než trestání za špatné. Jeho nadšení pro pohyb z něj činí skvělého společníka pro psí sporty, od agility po dogdancing.
JAPONSKÝ ŠPIC (Nihon Supittsu)
ZEMĚ PŮVODU: Japonsko
DATUM PUBLIKACE ORIGINÁLNÍHO PLATNÉHO STANDARDU: 1987
POUŽITÍ: společenský pes.
ZAŘAZENÍ PODLE F.C.I.: Skupina 5 špicové a primitivní plemena
Sekce 5 asijští špicové a příbuzná plemena
Bez zkoušky z výkonu.
KRÁTKÉ HISTORICKÉ SHRNUTÍ: za předka japonského špice je považován velký bílý německý špic, který se do Japonska dostal kolem r. 1920 přes Sibiř a severovýchodní část Číny. Kolem roku 1921 bylo plemeno poprvé vystavováno na výstavě psů v Tokiu.
Potom, v roce 1925, byly importovány dva páry bílých špiců z Kanady, a do roku 1936 přibyly další importy z Kanady, USA, Austrálie a Číny. Jejich potomci byli později přikříženi pro zlepšení plemene. Po druhé světové válce byl v roce 1948 japonským kynologickým klubem vytvořen jednotný standard, který je v podstatě platný dodnes.
CELKOVÝ VZHLED: hustá čistě bílá srst, špičatá tlama, trojúhelníkové vztyčené uši, dobře osrstěný ocas nesený nad hřbetem. Silná konstituce a dobře vyvážený celek, jeho harmonická krása vyjadřuje oduševnělost, vznešenost a eleganci vlastní tomuto plemeni.
DŮLEŽITÉ POMĚRY: poměr kohoutkové výšky k délce těla je 10 : 11.
POVAHA / TEMPERAMENT: inteligentní, veselý, učenlivý, chápavý. Nesmí být hlučný.
HLAVA: velikost v poměru k tělu, středně široká a zaoblená.
MOZKOVNA:
Lebka: čelo středně vyvinuté. Zadní část lebky je nejširší.
Stop: patrný.
OBLIČEJOVÁ ČÁST:
Nosní houba: malá, kulatá a černá.
Tlama: špičatá, špička je ale maličko zaoblená. Dobře vyvážená. Pysky těsně přiléhající a nejlépe černé.
Čelisti/Zuby: bílé a silné zuby, nůžkový skus.
Oči: středně velké, mandlového tvaru, posazené maličko šikmo, tmavé. Černé okraje očních víček.
Uši: vysoko nasazené, malé, trojúhelníkové, vztyčené, otevřené dopředu, ne příliš daleko od sebe.
KRK: středně dlouhý, s dobře vyvinutým osvalením.
TRUP:.
Kohoutek: vysoký
Hřbet: rovný a krátký.
Bedra: široká.
Hrudník: široký a hluboký, žebra dobře vyklenutá.
Spodní linie: dobře vtažené břicho.
OCAS: vysoko nasazený, středně dlouhý, nesený nad hřbetem.
KONČETINY:
HRUDNÍ KONČETINY: ramena dosti strmá, předloktí rovná, lokty těsně přiléhající k trupu.
PÁNEVNÍ KONČETINY: osvalené, koleno a hlezno středně zaúhlené.
TLAPKY: kočičí tlapky. Polštářky silné, žádoucí je černá barva polštářků i drápků.
POHYB: rychlý a aktivní.
OSRSTĚNÍ:
SRST: krycí srst je rovná a odstávající. Podsada krátká, měkká a hustá. Na obličeji, uších, přední straně předloktí a pod hlezny je krátká srst, zbytek těla je pokryt dlouhou hustou srstí, obzvlášť od krku k plecím a předhrudí tvoří srst krásný límec, a ocas je také osrstěn dlouhým bohatým závěsem.
BARVA: čistě bílá.
VÝŠKA:
Výška v kohoutku: Psi: 30 – 38 cm.
Feny: o maličko menší než psi.
VADY: jakákoliv odchylka od výše uvedených znaků má být považována za vadu a vážnost, s níž je vada posuzována, má být v přímém poměru k jejímu stupni.
- předkus nebo podkus.
- silně zatočený ocas.
- plachost, hlučnost.
VYLUČUJÍCÍ VADY:
- svěšené uši
- ocas nenesen nad hřbetem.