Polský honič. Zdroj: Wikipedia. Autor: Craig Pemberton
Polský honič, inteligentní a aktivní psí plemeno, žije raději na zahradě než v bytě, a to zejména kvůli jeho výraznému aktivnímu způsobu života a výraznému línání. Povahově odvážný a snadno cvičitelný, tento pes je posleušný a je vhodný i pro začínající chovatele. Jeho mrštnost, vytrvalost a sebedůvěra dobře projeví při lovu.
Ve smečce projevuje Polský honič mírnou povahu, vykazuje společenské chování a není příliš dominantní vůči ostatním psům. Je klidný a má sklony k pronásledování rychlých objektů, což zahrnuje nejen cyklisty, ale i jiná zvířata.
Vztah s dětmi je harmonický díky jeho vysokému práhu bolesti, což znamená, že toleruje dětské hry. Přesto je důležité, aby děti byly poučeny o pravidlech správnho soužití s tímto psem.
Jako hlídač není dobrý, i když projevuje nedůvěru vůči cizím, nevykazuje agresi ani bázlivost. Štěká málo.
V oblasti výcviku a výchovy vyžaduje Polský honič konzistentní přístup, hrubé zacházení je krajně nevhodné. Úspěšně ho může vycvičit i začátečník, pokud je výchova citlivá a důsledná. Odvolání od stopování nebo lovu zvířat vyžaduje trpělivost a nutné začít s tím již v raném věku.
I přesto, že nevyžaduje výrazný pohyb, je vhodné ho zaměstnávat, aby nevyužíval svou nadbytečnou energii na nežádoucí aktivity v domácnosti. Polský honič projevuje nadšení pro různé formy pohybu a může se stát výtečným společníkem pro psí sporty.
F.C.I.-Standard č. 354 / 22.11.2006 / GB
POLSKÝ HONIČ (Gończy Polski)
ZEMĚ PŮVODU: Polsko
DATUM PUBLIKACE ORIGINÁLNÍHO PLATNÉHO STANDARDU: 10.11.2006
POUŽITÍ: lovecký pes, používaný při lovu divočáků a vysoké zvěře. Příležitostně užíván i při lovu lišek a zajíců v hornatých oblastech jižního Polska.
ZAŘAZENÍ PODLE F.C.I.: Skupina 6 honiči, barváři a příbuzná plemena
Sekce 1.2 středně velcí honiči
Zkouška z výkonu.
KRÁTKÉ HISTORICKÉ SHRNUTÍ: lov s loveckými psy řídícími se čichem byl zmiňován v polské literatuře již ve 13. století. Polsko bylo vždy zemí s bohatstvím hlubokých lesů plných vysoké zvěře, kde byli honiči a barváři cennými pomocníky lovce. Lov s honiči a barváři byl polskou šlechtou velmi ceněn, jak dokazují kroniky ze 14. století.
V 17. století již byly jasně odlišené dva druhy polských honičů. Přesné popisy jsou v lovecké literatuře 19. století: v roce 1819 Jan Szytier (Poradnik Mysliwych) popisuje polského „bracha“ a polského honiče, v roce 1821 v časopise Sylwan předkádá W. Kozlowski popis a obrázky obou typů, polského „bracha“ (těžší) a polského honiče (lehčí), velmi podrobný popis Ignace Bogatynskiho (1823-1825, Nauka Lowiectwa) může už být považován za první standard plemene.
Po první světové válce byl polský honič stále používán v Polsku při lovu, zvláště ve východních oblastech, ale nejvíce v náročných horských terénech. V podkarpatské oblasti používal při lovu polské honiče slavný polský kynolog Jozef Pawuslewicz (1903-1979), angažoval se i v chovu tohoto plemene. Napsal první standard plemene a především díky němu bylo plemeno oficiálně uznáno Polskou kynologickou asociací.
CELKOVÝ VZHLED: mrštný pes kompaktní stavby. Kostra je silná, ale ne těžká. Stavba těla ukazuje na velkou pohyblivost a zřejmou dispozici odolávat těžším podmínkám při práci v hornatých oblastech.
DŮLEŽITÉ POMĚRY: středně velký. Obdélníkový formát těla 9:10.
POVAHA / TEMPERAMENT: stálá a příjemná povaha. Tento pes je skutečně odvážný a kdykoliv dokáže svou statečnost. Je inteligentní, snadno vycvičitelný. Není agresivní, ale zůstává obezřetný k cizincům. K jeho kvalitám loveckého psa je třeba přičíst i jeho kvality výborného hlídače. Během lovu dává hlasové signály charakteristické melodie v různých intonacích, feny mají vyšší hlasy.
HLAVA: vznešená, proporčně odpovídající trupu.
MOZKOVNA:
Lebka: stejné délky jako tlama, mírně konvexní. Týlní hrbolek je vyznačený, ale nikoliv vystupující.
Stop: jen lehce vyznačený.
OBLIČEJOVÁ ČÁST:
Nosní houba: černé, hnědé nebo masové barvy, barva záleží na barvě srsti.
Pysky: masité, nejsou ani visící ani těsně přiléhající, dobře překrývají spodní čelist. Lehká vráska v koutku je dobře vyznačená.
Čelisti/Zuby: silné a bílé, s řezáky uloženými v oblouku. Nůžkový skus. Upřednostňován je plný chrup.
Oči: středně velké, šikmé. Výraz je laskavý. Bělmo oka není viditelné. Černí jedinci s pálením mají tmavé oči, hnědí a červení jedinci mohou mít světlejší oči. Oční víčka dobře přiléhají k bulvám.
Uši: zavěšené, lehké, trojúhelníkové, střední délky. Nasazené nízko, ve výšce horizontální linie očí. V bázi široké. Velká část ucha je visící, nesena lehce dopředu, s přední hranou blíže lícím než zadní. Špičky uší jsou dobře zaoblené. Srst na uších je hladká a hedvábná.
KRK: střední délky, dobře osvalený, poměrně silný, s oválným průřezem. Není nesen ani příliš vzpřímeně, ani příliš nízko (střední sklon). Kůže je volnější, ale netvoří lalok.
TRUP:
Kohoutek: vyznačený.
Hřbet: rovný, dobře osvalený.
Bedra: široká a dobře osvalená, velmi lehce klenutá.
Hrudník: hluboký, dosahující k loktům. Předhrudí středně vyznačené.
Hrudní koš: dlouhý a stoupající.
Břicho: lehce vtažené.
OCAS: středně silný, dosahující k hleznu. Dobře a bohatě osrstěný. V klidu je ocas nesen nízko a šavlovitě zahnutý, v pohybu je nesen lehce nad hřbetní linií.
KONČETINY:
HRUDNÍ KONČETINY: při pohledu zpředu kolmé. Vzdálenost od lokte k zemi je rovna polovině kohoutkové výšky.
Plec: dlouhá a šikmá.
Nadloktí: úhel ramenního kloubu není příliš otevřený.
Loket: nevytočený ven ani nevtočený dovnitř, paralelní se střední linií těla.
Předloktí: rovné, suché, s oválným průřezem.
Nadprstí: suché, pružné; v profilu lehce šikmé.
PÁNEVNÍ KONČETINY: při pohledu zezadu kolmé.
Stehna: široká a dobře osvalená.
Bérec: dobře osvalený.
Nadprstí: krátké.
Paspárky: nejsou.
TLAPKY: uzavřené a lehce oválné. Prsty jsou mírně klenuté. Drápky jsou tmavé, odpovídají barvě srsti. Silné polštářky.
POHYB: pohyb má být bez námahy, energický, plynulý a harmonický. Volný pohyb s dlouhým krokem, zvláště v klusu. V kroku i klusu zůstává hřbetní linie rovná a stabilní. V pohybu jsou končetiny paralelní.
OSRSTĚNÍ:
SRST: na těle je srst hrubá, těsně přiléhající ke kůži. Bohatá podsada, bohatší v zimě, méně bohatá v létě. Na hlavě a uších je srst krátká a měkká.
BARVA:
- černá s pálením: pálení má být dobře odlišené od černé. Pálení je kombinací hnědé a červené, barva je velmi intenzivní.
- hnědá (čokoládová) s pálením.
- červená s nosní houbou černě, hnědě nebo masově zbarvenou. Plavočervená srst může být lehce překryta černou.
Umístění pálených znaků: nad okem, na tlamě, na přední straně krku, na předhrudí, na spodní části končetin, za a uvnitř stehen, kolem řitního otvoru, na spodní straně ocasu.
Malé bílé znaky na prstech a hrudníku jsou povoleny.
VÝŠKA:
Výška v kohoutku: Psi: 55 - 59 cm.
Feny: 50 - 55 cm.
VADY: jakákoliv odchylka od výše uvedených znaků má být považována za vadu a vážnost, s níž je vada posuzována, má být v přímém poměru k jejímu stupni.
Celkový vzhled:
- příliš dlouhé končetiny.
- příliš dlouhý nebo příliš krátký trup.
- příliš lehká stavba kostry.
Hlava:
- světlé oko, kulaté oko.
- klešťový skus.
Srst:
- pálení nedostatečně odlišené od černého podkladu.
- příliš rušivé pálení.
VYLUČUJÍCÍ VADY:
- agresivita nebo přílišná plachost.
- předkus nebo podkus.
Psi, kteří zjevně vykazují fyzické nebo povahové abnormality, musí být diskvalifikováni.
Pozn.: Psi (samci) musí mít dvě zjevně normálně vyvinutá varlata, plně sestouplá v šourku.
POLSKÝ HONIČ (Gończy Polski)
ZEMĚ PŮVODU: Polsko
DATUM PUBLIKACE ORIGINÁLNÍHO PLATNÉHO STANDARDU: 10.11.2006
POUŽITÍ: lovecký pes, používaný při lovu divočáků a vysoké zvěře. Příležitostně užíván i při lovu lišek a zajíců v hornatých oblastech jižního Polska.
ZAŘAZENÍ PODLE F.C.I.: Skupina 6 honiči, barváři a příbuzná plemena
Sekce 1.2 středně velcí honiči
Zkouška z výkonu.
KRÁTKÉ HISTORICKÉ SHRNUTÍ: lov s loveckými psy řídícími se čichem byl zmiňován v polské literatuře již ve 13. století. Polsko bylo vždy zemí s bohatstvím hlubokých lesů plných vysoké zvěře, kde byli honiči a barváři cennými pomocníky lovce. Lov s honiči a barváři byl polskou šlechtou velmi ceněn, jak dokazují kroniky ze 14. století.
V 17. století již byly jasně odlišené dva druhy polských honičů. Přesné popisy jsou v lovecké literatuře 19. století: v roce 1819 Jan Szytier (Poradnik Mysliwych) popisuje polského „bracha“ a polského honiče, v roce 1821 v časopise Sylwan předkádá W. Kozlowski popis a obrázky obou typů, polského „bracha“ (těžší) a polského honiče (lehčí), velmi podrobný popis Ignace Bogatynskiho (1823-1825, Nauka Lowiectwa) může už být považován za první standard plemene.
Po první světové válce byl polský honič stále používán v Polsku při lovu, zvláště ve východních oblastech, ale nejvíce v náročných horských terénech. V podkarpatské oblasti používal při lovu polské honiče slavný polský kynolog Jozef Pawuslewicz (1903-1979), angažoval se i v chovu tohoto plemene. Napsal první standard plemene a především díky němu bylo plemeno oficiálně uznáno Polskou kynologickou asociací.
CELKOVÝ VZHLED: mrštný pes kompaktní stavby. Kostra je silná, ale ne těžká. Stavba těla ukazuje na velkou pohyblivost a zřejmou dispozici odolávat těžším podmínkám při práci v hornatých oblastech.
DŮLEŽITÉ POMĚRY: středně velký. Obdélníkový formát těla 9:10.
POVAHA / TEMPERAMENT: stálá a příjemná povaha. Tento pes je skutečně odvážný a kdykoliv dokáže svou statečnost. Je inteligentní, snadno vycvičitelný. Není agresivní, ale zůstává obezřetný k cizincům. K jeho kvalitám loveckého psa je třeba přičíst i jeho kvality výborného hlídače. Během lovu dává hlasové signály charakteristické melodie v různých intonacích, feny mají vyšší hlasy.
HLAVA: vznešená, proporčně odpovídající trupu.
MOZKOVNA:
Lebka: stejné délky jako tlama, mírně konvexní. Týlní hrbolek je vyznačený, ale nikoliv vystupující.
Stop: jen lehce vyznačený.
OBLIČEJOVÁ ČÁST:
Nosní houba: černé, hnědé nebo masové barvy, barva záleží na barvě srsti.
Pysky: masité, nejsou ani visící ani těsně přiléhající, dobře překrývají spodní čelist. Lehká vráska v koutku je dobře vyznačená.
Čelisti/Zuby: silné a bílé, s řezáky uloženými v oblouku. Nůžkový skus. Upřednostňován je plný chrup.
Oči: středně velké, šikmé. Výraz je laskavý. Bělmo oka není viditelné. Černí jedinci s pálením mají tmavé oči, hnědí a červení jedinci mohou mít světlejší oči. Oční víčka dobře přiléhají k bulvám.
Uši: zavěšené, lehké, trojúhelníkové, střední délky. Nasazené nízko, ve výšce horizontální linie očí. V bázi široké. Velká část ucha je visící, nesena lehce dopředu, s přední hranou blíže lícím než zadní. Špičky uší jsou dobře zaoblené. Srst na uších je hladká a hedvábná.
KRK: střední délky, dobře osvalený, poměrně silný, s oválným průřezem. Není nesen ani příliš vzpřímeně, ani příliš nízko (střední sklon). Kůže je volnější, ale netvoří lalok.
TRUP:
Kohoutek: vyznačený.
Hřbet: rovný, dobře osvalený.
Bedra: široká a dobře osvalená, velmi lehce klenutá.
Hrudník: hluboký, dosahující k loktům. Předhrudí středně vyznačené.
Hrudní koš: dlouhý a stoupající.
Břicho: lehce vtažené.
OCAS: středně silný, dosahující k hleznu. Dobře a bohatě osrstěný. V klidu je ocas nesen nízko a šavlovitě zahnutý, v pohybu je nesen lehce nad hřbetní linií.
KONČETINY:
HRUDNÍ KONČETINY: při pohledu zpředu kolmé. Vzdálenost od lokte k zemi je rovna polovině kohoutkové výšky.
Plec: dlouhá a šikmá.
Nadloktí: úhel ramenního kloubu není příliš otevřený.
Loket: nevytočený ven ani nevtočený dovnitř, paralelní se střední linií těla.
Předloktí: rovné, suché, s oválným průřezem.
Nadprstí: suché, pružné; v profilu lehce šikmé.
PÁNEVNÍ KONČETINY: při pohledu zezadu kolmé.
Stehna: široká a dobře osvalená.
Bérec: dobře osvalený.
Nadprstí: krátké.
Paspárky: nejsou.
TLAPKY: uzavřené a lehce oválné. Prsty jsou mírně klenuté. Drápky jsou tmavé, odpovídají barvě srsti. Silné polštářky.
POHYB: pohyb má být bez námahy, energický, plynulý a harmonický. Volný pohyb s dlouhým krokem, zvláště v klusu. V kroku i klusu zůstává hřbetní linie rovná a stabilní. V pohybu jsou končetiny paralelní.
OSRSTĚNÍ:
SRST: na těle je srst hrubá, těsně přiléhající ke kůži. Bohatá podsada, bohatší v zimě, méně bohatá v létě. Na hlavě a uších je srst krátká a měkká.
BARVA:
- černá s pálením: pálení má být dobře odlišené od černé. Pálení je kombinací hnědé a červené, barva je velmi intenzivní.
- hnědá (čokoládová) s pálením.
- červená s nosní houbou černě, hnědě nebo masově zbarvenou. Plavočervená srst může být lehce překryta černou.
Umístění pálených znaků: nad okem, na tlamě, na přední straně krku, na předhrudí, na spodní části končetin, za a uvnitř stehen, kolem řitního otvoru, na spodní straně ocasu.
Malé bílé znaky na prstech a hrudníku jsou povoleny.
VÝŠKA:
Výška v kohoutku: Psi: 55 - 59 cm.
Feny: 50 - 55 cm.
VADY: jakákoliv odchylka od výše uvedených znaků má být považována za vadu a vážnost, s níž je vada posuzována, má být v přímém poměru k jejímu stupni.
Celkový vzhled:
- příliš dlouhé končetiny.
- příliš dlouhý nebo příliš krátký trup.
- příliš lehká stavba kostry.
Hlava:
- světlé oko, kulaté oko.
- klešťový skus.
Srst:
- pálení nedostatečně odlišené od černého podkladu.
- příliš rušivé pálení.
VYLUČUJÍCÍ VADY:
- agresivita nebo přílišná plachost.
- předkus nebo podkus.
Psi, kteří zjevně vykazují fyzické nebo povahové abnormality, musí být diskvalifikováni.
Pozn.: Psi (samci) musí mít dvě zjevně normálně vyvinutá varlata, plně sestouplá v šourku.